To tvrdí Ing. arch. Michal Juha z ateliéru Domy, který má na svém kontě desítky realizovaných projektů v oboru zdravotnictví. Zeptali jsme se ho nejen na to, jak projektování nemocnic probíhá, ale i na to, kterou nemocnici by si zvolil jako pacient.
Jak jste se Vy a Vaši kolegové z ateliéru dostali ke specializaci na oblast zdravotnictví?
Chtěli jsme nemocnice dělat odjakživa (smích). Ale teď vážně, základnu našeho ateliéru tvoří lidé, kteří pracovali už před revolucí v oboru – ve státním podniku Zdravoprojekt. Co se týče mě, jsem z čistě lékařské rodiny, takže jsem k nemocnicím a ke zdravotnictvím tíhnul přirozeně. Na vysoké jsem dělal projekt na špitál jako diplomovou práci, pak jsem nastoupil do Zdravoprojektu a na začátku 90. let jsme s arch. Límanem, ing. Havlíkovou a arch. Topinkou založili ateliér Domy.
V čem je architektova práce pro zdravotnictví odlišná od ostatních projektů?
Aby architekt dělal zdravotnictví dobře, je to zaměření na celý život. Pořád se musíte učit něco nového. V projektech se setkává neuvěřitelné množství vstupů z různých jiných oborů a musíte mít o nich poměrně značné znalosti. Na nových projektech se neustále učíte a tyto vědomosti potom nejsou jednoduše přenositelné. My je předáváme mladým kolegům zcela primitivně – slovesnou formou. Jsem přesvědčený, že zdravotnictví bez specializace nemůže dělat dobře každý, stejně jako my bychom nemohli dělat dobře třeba sport. Ve zdravotnictví se musíme držet určitých pravidel. Pak ale dochází k tomu, že při nezdravotnických zakázkách máme úplnou explozi myšlenek – podívejte se, jak dopadlo například – Výukové centrum Univerzity Karlovy v Hradci Králové, kde jsme najednou nemuseli respektovat pravoúhlé tvary a další pravidla.
Vyučuje se obor architektura zdravotnictví va vysoké škole?
Jeden čas jsme s kolegy učili náš obor na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Ale po tomto volitelném předmětu nebyla moc velká poptávka. Nebyl to povinný předmět a upřímně řečeno mnoho studentů zdravotnictví během studia netáhne.
Kdo stanovuje normy pro zdravotnické projekty?
Dříve normy a typizace vydával právě státní ústav Zdravoprojekt. Když zanikl, předpisy se rozptýlily do jiných norem a vyhlášek. Většina z těch, kterými se dnes řídíme, jsou obsaženy v hygienických normách. V současnosti se připravují nové standardy pod záštitou ministerstva zdravotnictví, na nichž se podílí i doyen oboru Ing. arch. Jan Líman, který byl v naší firmě společníkem. Diskuse nad normami pro stavby pro zdravotnictví probíhá v celé Evropě. Před třiceti lety mohla vzniknout jedna všeobecně platná směrnice, které bylo možné se držet. Ale v dnešní době je vývoj v oboru a v technice tak překotný, že než jeden předpis vejde v praxi, tak už je de facto zastaralý.
Jaké zásady při projektování staveb pro zdravotnictví dodržujete?
Lidé, kteří se v oboru pohybují, respektují určité principy, které nejsou nikde napsané. Opírají se většinou o dokonalou znalost provozu. Netýká se to jen architektů, ale i dalších, kteří do projektu vstupují – vzduchaři, statici, vodaři, elektrikáři a další profese. Samozřejmostí je ovšem dodržování platných norem. „Střeva“ nemocnic jsou strašně složitá, vše musí perfektně fungovat, a to i navzdory faktu, že některé normy jdou dokonce proti sobě. A to je na tom právě to zajímavé.
Můžete uvést příklad?
Třeba evakuační cesty musí být co nejlépe přístupné a průchozí, aby v případě požáru mohli být i imobilní pacienti co nejsnáze evakuováni. A naproti tomu stojí požadavek zdravotníků, aby pacienti byli co nejvíce chráněni, aby přišli co nejméně do kontaktu s vnějšími vlivy. Nebo si vezměte fakt, že nemocnice jsou jednou velkou otevřenou pokladnicí, kde jsou přístroje a technika za tisíce a miliony. Ovšem nelze z nemocnice dělat trezor, nebo použít všude ochranné kamerové systémy. Musí se totiž pochopitelně chránit soukromí nemocných.
To jsou okolnosti, které Vás při práci svazují, co Vás naopak při navrhuje projektu inspiruje?
I když nemocnice není galerie, přesto její podoba vzniká tvůrčím způsobem. My v návrhu přijdeme s něčím na základě zadání a našich zkušeností z minulých projektů. Ideální ale je, když návrh můžeme modifikovat na základě pohledu a představ lékařů, ti mohou totiž zásadně ovlivnit jeho podobu. Vzniká to hlavně ze stylu práce, z filozofie a stylu chování lidí, kteří na oddělení pracují. Neexistuje stejná nemocnice nebo stejné oddělení, i když má totožné zaměření. Jak to říct srozumitelně? Máte prostě rehabilitaci a rehabilitaci. Například rehabilitace doktora Koláře v Motole je prostě jiná než ostatní.
Na jakém projektu aktuálně pracujete?
Nyní dokončujeme poslední fázi projektu ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. Tam jsme vytvořili centrální park, realizovali Pavilon interních oborů, Pavilon hemodialýzy, Plicní pavilon, spojovací koridory a také výukové centrum, tvořící rovněž součást nemocničního areálu. Nyní je rozestavěný pavilon emergency a už se na jeho dokončení moc těšíme. Zadání od hradecké nemocnice je totiž vždy perfektní a potvrzuje rovnici dobrý investor rovná se dobrá stavba.
Investují v současnosti české nemocnice do rekonstrukcí nebo výstavby víc prostředků? Přibývá Vám práce?
Nemocnice u nás byly dlouhou dobu neskutečně zanedbané. Ale na druhou stranu tady existuje dlouhá tradice dobré zdravotnické architektury, která se datuje od dob první republiky. Ta doznívala ještě po roce 1948, kdy tvořili lidé, kteří za první republiky studovali. Ti navrhli často vynikající a nadčasové stavby. V 80. letech se stavěly nemocnice s co možná největším počtem lůžek, navíc poplatné montovaným stavebním systémům. V současnosti jsou ale parametry jiné a lze říct, že nemocnice, i když dobře postavené, morálně zastaraly. Dnes se počet lůžek naopak snižuje, nemocnice už nechtějí suplovat léčebny dlouhodobě nemocných. Přitom na druhou stranu jak společnost stárne, tak chybí následná péče, chybí sociální lůžka. Většinu nemocnic tedy čeká úprava lůžkových částí směrem k vyšší kvalitě, aby vyhověla trendu co možná nejkratší a co nejintenzivnější hospitalizace s dostupným pohodlím.
Jak jsme na tom v porovnání se světem?
Technické vybavení nemocnic a odbornost zdravotníků je zcela srovnatelné. Naproti tomu však mají české nemocnice právě v oblasti lůžkového fondu a kvalitě vnitřního prostředí co dohánět.
V čem mají české nemocnice kromě lůžkového fondu rezervu?
Ještě se musí zefektivnit. Vyprášit z areálů neefektivní budovy, zbavit se jich, popřípadě místo nich postavit něco jiného.
Do jaké míry podle Vás působí prostředí na zdravotnický personál?
Podle mých zkušeností velmi. Když má nemocnice evropský standard, tak se i zdravotníci chovají na zcela jiné úrovni. To máte stejné jako v divadle. Také když přijdete za kulturou slavnostně oblečení, tak na Vás prostředí působí a nemluvíte sprostě a tak podobně. Ale je tu i jiný aspekt. Nemocnice jsou často největším zaměstnavatelem široko daleko. Ve větších nemocnicích pracují tisíce lidí, kteří tam jsou nezřídka od rána do noci. A aby tito lidé dobře pracovali, je třeba jim zajistit servis, který začíná tím nejzákladnějším, aby se měli kde najíst a kde nakoupit.
Myslíte i na pacienty?
Když se ohlédnu na naše koncepce, vždy jsme do nich vpašovali pacientský rozměr. Ale prvotní je, aby na pacienta dbala nemocnice. Nemocnice, pro které jsme dělali my, takový zájem měly. Příkladem může být Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, kde jsme stavěli velkoryse pojatou vstupní halu, jejíž součástí jsou obchody, je zde navržena restaurace a také pódium na kulturní akce. Tato hala je v těsné blízkosti lůžkové části, takže pacienti mají blízko ke středu dění. Navíc jsme tady hodně dbali na to, aby nemocní měli z pokojů výhled do volné přírody, ze všech pokojů je například vidět Milešovka. Výrazným posunem je také hala ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kde se k našemu návrhu připojilo také kvalitní provedení interiéru a péče nemocnice o tyto prostory.
Takže podle Vás není sporu o vlivu prostředí na pacienta?
Když nemocnice dobře vypadá, je dobře organizovaná, má to přímý vliv na to, jak se pacient cítí. Důležité je, aby byl pacient informován, aby měl pocit, že je o něj postaráno, a aby důvěřoval personálu i samotné nemocnici.
Jaké realizace ateliéru Domy ve zdravotnictví si nejvíce ceníte?
Je obtížné vyzdvihnout jednu nad ostatní. Stavba nemocnice nebo polikliniky je záležitost mnoha let, během nichž se dostáváte do styku s ohromným množstvím lidí a navazujete často velmi intenzivní, nebo dokonce přátelské vztahy. Ale abych se vrátil k dotazu, nejlepší projekt nemusí být vždy jen ten největší. Pokud tedy opravdu musím nějaký projekt jmenovat, tak Dětskou onkologii v Motole, protože byla první, Nemocnici Hořovice, kde dokázali i „malé“ zdravotnictví dělat dobře, Masarykovu nemocnici v Ústí nad Labem a samozřejmě Fakultní nemocnici Hradec Králové, kde jsme za výstavbu Pavilonu interních oborů získali cenu Stavba roku 2005. Z projektů v realizaci je to rekonstrukce dětské části FN v Motole. Velmi si také vážíme koncepce nemocnice v Náchodě, ale ta se bohužel nerealizovala.
Kde byste se v Čechách nechal léčit, kdybyste si mohl vybrat?
Já jsem netypický pacient, protože se nechávám léčit v nemocnici v Plzni, kde pracoval můj otec. Ale dokážu si to představit v Hradci Králové, Motole, byl jsem také pacientem ve VFN na Karlově náměstí.
