BC. Vladimíra Fremrová, odborná asistentka pro ošetřovatelskou péči, FN Plzeň.jpg)
Funkce Vladimíry Fremrové vznikla ve FN Plzeň před dvěma roky. Její práce má různorodý charakter, je poradcem pro hojení ran, zabývá se tvorbou standardů, má na starosti vzdělávání sester formou seminářů, dochází na Sociální lůžka, kde zastupuje staniční sestru.
Jak jste se k problematice dekubitů a chronických ran dostala?
V roce 1994 jsme se s kolegyní Bc. Ivanou Musilovou začaly zabývat hojením chronických ran tehdy nazývaného hojení „moderním krytím“. Ponejvíce jsme se věnovaly léčbě dekubitů, vyzkoušely jsme prakticky mnoho obvazového materiálu určeného na léčbu ran a sledovaly jsme jak přínos pro pacienta s ránou tak i ekonomickou stránku používání moderního krytí.
Dva roky poté jsem se účastnila stáže v Cardiffu ve Velké Británii, kde jsem jednak načerpala informace a také jsem tam měla možnost vidět praktické použití obvazového krytí. Musím přiznat, že ze získaných vědomostí čerpám dodnes.
Kdy jste ve FN Plzeň zavedli systematické postupy prevence a léčby dekubitů?
Náš vnitřní standard Prevence a léčba dekubitů v oblasti dekubitů vznikl před třemi roky. Už jednou jsme ho aktualizovali, další změny kodifikuje v současné době. Jeho dodržování prověřujeme pravidelnými audity. Auditované oddělení vždy ví dopředu, kdy audit proběhne. Nechceme, aby se sestry děsily nějakých přepadových akcí. Výsledky auditů sleduje epidemiologická sestra, která o nich informuje vrchní sestry. Systém se nám osvědčil a i sestry si na něj zvykli a akceptují ho.
A jak funguje zavedený systém v praxi?
Plán prevence a léčby dekubitů sestavujeme u každého pacienta na samostatný formulář. Sestry vyhodnotí míru rizika vzniku dekubitů, případně zaznamenají aktuální stav rány při příjmu nebo překladu a vývoj její léčby. Tady bych také zmínila, že záleží na aktivitě jednotlivých sester a následně tomu celého ošetřovatelského kolektivu. A je logické, že pokud sestry dbají na prevenci a věnují jí čas a úsilí, jejich práci to výrazně ulehčí.
Sledujete výskyt dekubitů statisticky?
Výskyt dekubitu monitorujeme dlouhodobě již od roku 1994. Provádíme ho čtvrtletně jako součást programu sledování kvality ošetřovatelské péče. Z pravidelného sledování výskytu dekubitů vychází pak další preventivní opatření ze strany vedení nemocnice, opakované nákupy kvalitních antidekubitních matrací a pomůcek, rozdělení právě podle výskytu rizikových pacientů a pacientů s dekubity již vzniklými, tedy bych mohla říci, že podle náročnosti ošetřovatelské péče.
Jakým způsobem vzděláváte sestry o potřebě prevence a i o samotné péči o dekubity?
Dvakrát až třikrát ročně pořádáme akreditované celodenní sympozium. Během sympozia sestry získají informace o d prevence až po léčbu dekubitů, také máme zařazenou přednášku o výživě, což je nedílnou součástí péče o dekubit. Pochopitelně se sestry dozví o prevenci imobilizačního syndromu, správném polohování. Důležitá je klasifikace rány, fáze hojení , správně zvolený druh obvazového krytí a to to vše je provázeno praktickými obrázky a několika kazuistikami, které vychází z našich pracovišt FN.
V jakých oborech se setkáváte s dekubity nejčastěji?
Nejvíce rizikových pacientů má geriatrie, léčebna dlouhodobě nemocných, interní obory a pak samozřejmě oddělení intenzivní péče. Nejvíce jsou ohrožení pacienti staří a zároveň chronicky nemocní. V těchto oborech si také sestry samy na pracovištích pořádají semináře, také zde provádíme častěji audity. Výsledkem je dobře fungující systém prevence, který je příkladně zaveden třeba na geriatrii. U apalických pacientů, kteří u nás leží několik let, se dekubity například vůbec nevyskytují.
Co byste poradila začínající sestřičce, která má problém poskytnout péči pacientům s neléčenými chronickými ranami?
Snažila bych se jí vysvětlit, že rána ohrožuje pacienta na životě, doporučila bych proškolení v této oblasti. Také bych jí objasnila, že máme k dispozici moderní materiály, které pomáhají i beznadějně vyhlížející rány vyléčit. Samozřejmě musí mít taková sestra chuť se učit a chuť se změnit. Pokud ji nemá, měla by se poohlédnout po jiném zaměstnání. Protože i taková práce patří nedílně k našemu povolání.
